THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před návštěvou tohoto koncertu mi hlavou probíhaly dvě zásadní otázky: Zvládne Nohavica s filharmoniky plnohodnotně pobavit klasicistními úpravami svých písniček lidové pražské publikum? A dokáže přenést vřelou atmosféru svých divadelních vystoupení na půdu největší haly v Čechách?
Odpovídat se mi Jarek se svými ofrakovanými souputníky vedenými dirigentem Marko Ivanovičem jal pár minut po 20 hodině, za bouřlivého uvítání vyprodané O2 arény (všechna místa byla na sezení, včetně prostoru standardně používaného pro ledovou plochu).
Dva zahajovací songy „Těšínská“ a „Markéta“ mé obavy zrovna nerozmetaly. Jejich „zvážnělé“ verze vyznívaly sice zajímavě jinak, temněji, propracovaněji, ale zároveň neměly tah na branku originálu. Kdyby měl takto vypadat celý koncert, jednalo by se pro řadového Nohavicova fanouška o nepříliš zábavný zážitek.
Jarek si s touto situací zkušeně poradil dramaturgickým krokem, kdy se na pódiu střídaly dvě varianty hudebního doprovodu: 1) zmíněný orchestr, 2) on s kytarou, plus akordeonista a klavírista v jedné osobě Robert Kusmierski, který na jeviště nastoupil právě ve třetím štychu a hned pomohl Nohavicovi předvést publiku jednu z jeho hlavních devíz: svižné, vtipné, jednoduché songy, což také pražští posluchači náležitě ocenili.
Naopak pomoc symfonické sekce slušela rozjímavějším, smutnějším baladám a podle téměř dirigentské gestikulace si i hlavní protagonista večera zpíváni s klasicky hudebně vzdělanými profesionály užíval.
Takto fungující dramaturgický model umělec ještě doplnil veselým povídaním mezi hraním, a když ve skladbě „Ženy“ pozapomněl text, přiznal se k trémě s odůvodněním: „O2 aréna není porta, kurva“. Zmíněná hala pak byla definitivně jeho (a tak trochu Nohavicu podezřívám z úmyslu...).
V podobném duchu se nesla hlavní část večera. V další lidovce „Fotbal“ předvedlo klasické těleso, že i ono umí řádně hrábnout do strun a byl z toho snad největší aplaus večera. Nohavica naopak vyšel vstříc orchestru volbou árie z Dona Giovanniho ve svém veselém přebásnění a podání. Nadále ironicky konverzoval s publikem, rýpnul si do hodně opožděných příchozích („no, co už s váma“) či do nezpívajících V.I.P. hostů v prvních řadách.
Pravdou ale je, že finále večera, kdy se pokoušel nastudovat (nakonec celkem úspěšně) s národem O2 Arény text i melodii jisté odrhovačky za spolupráce v Janáčkovu kutálku se proměnivší filharmonii, vyznělo lehce lacině. Naštěstí definitivním závěrem bylo Nohavicovo přání všeho dobrého a poslední song „Vlaštovko leť“.
Vystoupení tak nakonec shledávám zajímavým a zdařilým. Oceňuji sílu Nohavicova hlasu během dvouhodinového vystoupení. Myslím, že druhý den, kdy měl Jarek v O2 vystoupit jen s kytarou, akordeonem a piánem to zřejmě byl ještě větší mazec, laťka atmosféry divadelních vystoupení však zůstane stejně nepřekonána. Ale nacpěte do tyjátru během dvou dní 16 tisíc lidí, že?
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.